')
REGIONY | Obce | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování | ![]() |
Ani jsme si neuvědomovali, co všechno již generace pilotů před námi na letišti vybudovala. První zděný hangár již stál. Byla to hlavně Mirkova zásluha, který v nelehkých padesátých létech, kdy byl náčelníkem letiště, vymohl povolení ke stavbě, sháněl materiál, kde se dalo. Mezi piloty byla řada šikovných lidí, takže stavba docela rychle pokračovala. Na létání se přitom také nezapomínalo. Mirek nás mladé jako instruktor vychovával k přímému a poctivému jednání, protože v éru to jinak nejde, letadlo neodpouští žádnou neupřímnost. Miroslav Sobotka, dlouholetý člen Aeroklubu Dvůr Králové, motorový pilot a instruktor s náletem 3009 hodin na 16 typech, pilot a instruktor bezmotorového létání s náletem 800 hodin, rozhodčí I. třídy pro plachtění, parašutista se 13 seskoky a v létech 1953 až 1963 náčelník letiště Dvůr Králové, nás 19. dubna 2019 navždy opustil.
Počátky jeho leteckého života asi nejlépe popíší jeho
osobní vzpomínky: „O létání jsem měl
zájem již od mládí. Začalo to modelářstvím. Můj brácha dostal špejlata a
pustil se do stavby modelů. Nevím, snad to dostal ze školy jako úkol. Později
začal chodit do modelářského kroužku. Ten byl ve staré tkalcovské škole.
Brácha modelařil a já jen tak okukoval, později pomáhal, a nakonec dělal i sám.
Postavili jsme kluzák, házeli s ním, až jsme ho rozbili. Potom jsme stavěli motorový
na gumu a pokračovalo to dále. Až přišel 1. máj 1946. Tehdy jsem poprvé uviděl
táhnout větroň a bylo rozhodnuto. Do aeroklubu jsem vstupoval v době, kdy všude
panovala velká radost, že je po válce a žijeme v míru. Pustili jsme se do budování
letiště, které bylo i zájmem občanů Dvora Králové. Pořádali v té době brigády,
hráz se rozvážela na kolečku, hlína nabírala lopatami, na tuto práci se
dostavili brigádníci v počtu až 50 lidí z města, dobrovolně a zdarma. Při
takové brigádě jsme si u Elišáka v cihelně vypůjčili vyklápěcí vozík a kolejky
na rozvážení hlíny, a potom šlo vše mnohem rychleji. Hospodář Ždárek vyjednal
půjčení skrejpru (přijel z vlečky, kde pracoval pro teplárnu) pro seříznutí
hlíny do roviny a její vysypání podle potřeby jinde. Po mnoha brigádách se
podařilo plochu srovnat a letiště tak prodloužit na délku 950 m."
Videovzpomínka z fotografií pořízených zejména na letišti ve Dvoře Králové:
V základním výcviku v roce 1960 nás bylo dvacet, na startu se dvě party po deseti lidech staraly o dva Pionýry, dbalo se na to, aby měl každý stejný počet startů. O prázdninovém soustředění jsme spali v dřevěném baráku vedle hangáru v jedné místnosti na osmi postelích. Několik dnů byla taková vedra, že vlečná netáhla. Mirek nás budil ve 4 hodiny ráno, létalo se tak maximálně do 11 hodin, potom Mirek vzal letištní náklaďák, naložil nás na korbu a jeli jsme k blízkému rybníku - Dubině se koupat. Tam jsme vydrželi tak do tří hodin odpoledne a potom se létalo až do osmi hodin do večera.
To vše jsou nezapomenutelné zážitky. I když život později přinesl jiné starosti, povinnosti, mládí prožité na letišti nám zůstalo a dalo hodně do života, měli jsme možnost poznat řadu skvělých lidí včetně Mirka Sobotky.
Za léta mládí prožitá v krásném prostředí a za vše, co jsi pro aeroklub udělal, Ti Mirku děkujeme.
EVA HOŘEJŠÍ
Dlouholetá členka Královédvorského aeroklubu, pilotka, rozhodčí na leteckých soutěžích.
V občanském životě překladatelka z angličtiny, němčiny, polštiny a ruštiny.
Článek byl psán pro časopis AEROHOBBY
|
Vaše komentáře |
Rozloučení s panem Sobotkou | pajaspa, 22.05.2019 22:19, ![]() |
Právě jsem si přečetla článek o nestorovi královédvorského létání panu Miroslavu Sobotkovi. A bylo to pěkné počtení o nadšenci, který dokázal věnovat mnoho svého času lítání, ale také druhým lidem. Pana Sobotku jsem poznala po roce 1989, kdy jsme obnovovali Sokol. Jeho manželka Zdeňka se zapojila do cvičitelského sboru, udělala si cvičitelský kurz a pomáhala v oddílech předškolních dětí a žactva. Tehdy jsme připravovali tábor na sokolském tábořišti na Starobuckém Debrné, na Americe. Svépomocí jsme bourali zchátralou chalupu a pomýšleli na výstavbu přístřešku v době nepohody. A tehdy se objevil na scéně pan Sobotka se synem Miroslavem, kteří se velmi aktivně chopili práce. Pomáhali se stavbou přístřešku, stavěli komín ke kamnům a vůbec se zapojili do zvelebování sokolského tábořiště. V té době byl již pan Sobotka v důchodu a mohl si užívat odpočinku, ale on jako aktivní senior se nezastavil. pořád měl co dělat na zahradě v garáži, na letišti. V dalších letech jsme se s panem Sobotkou potkávali, když doprovázel ženu na různé sokolské akce. A najednou se objevil v sokolovně s vnoučkem Filipem. Rád ho doprovázel na cvičení všestrannosti a sledoval cvrkot v sokolovně. Roky ubíhaly a pan Sobotka se pořád proháněl na své motorce, vždy usměvavý s dobrou náladou. A tak si ho budu vždy pamatovat, jako člověka, kterému není nic překážkou, který neřekne, že to nejde, pracovitého, poctivého. Moc ráda jsem si promítla video z jeho fotografií, které sestavil jeho vnuk Honza. Čest jeho památce! P. Špatenková |